Vznik Československé republiky 28. října 1918 byl svrchovaným a svébytným politickým skutkem, který završoval desetiletí trvající zápas představitelů českého a slovenského národa o politickou emancipaci. Zároveň to bylo obrovské zadostiučinění pro naše předky. Ti po samostatnosti toužili a nevynechali jedinou příležitost k manifestaci svého odvěkého přání.
Rozpad monarchie byl nezadržitelný
Podle historiků se zánik Rakouska-Uherska v první světové válce dal očekávat. Konečnou formu samostatného Československa dal Masarykův zahraniční odboj. Vznik Československa završil velký zápas o politickou emancipaci.
Po první světové válce se naprosto změnila mapa Evropy. První světová válka způsobila, že bylo možno změnit hranice a vlastně rozbít Rakousko-Uherskou monarchii.
Osobnost TGM
Iniciátorem myšlenky samostatného Československa byl profesor Tomáš G. Masaryk.
Podle historiků Masaryk viděl, že Češi jsou politicky a hospodářsky silní, ale chybí jim ten poslední atribut národní síly – vlastní stát. Proto se rozhodl, že musí odejít za hranice a za pomoci spojenců ho vybojovat. Většina českých politiků, kteří zůstali doma, však v té době s rozbitím monarchie nepočítala. Postoje těchto politiků k mocnářství se měnily podle vývoje na frontě i doma.
Vliv Dohody
Myšlenka samostatného státu československého bylo novum. V zahraničí neměl Masaryk s propagováním myšlenky samostatného Československa dlouho úspěch. Tak zvaná Dohoda považovala Rakousko-Uhersko za historicky osvědčený stát a svého úhlavního nepřítele viděla v Německu. Avšak Masarykova a Benešova propaganda tyto představy o Rakousku postupně rozbila. Argumentovala, že Vídeň je přirozeným spojencem Berlína, kterému toto spojenectví umožňuje expanzi, což by mohlo za čas pokračovat, i kdyby Berlín válku prohrál.
Československá otázka
Československá otázka se výrazně rozehrála už na počátku roku 1917. Benešovi se tehdy podařilo, aby Dohoda vsunula do svých válečných cílů rovněž osvobození Čechoslováků. Ale je pravdou, že všechno záviselo na frontové situaci a jiných vlivech.
Stát Čechů a Slováků
Mezi českými politiky a zejména mezi částí těch slovenských předáků, kteří se hlásili k Masarykovi, byla vžitá myšlenka, že existuje jednotný československý národ se dvěma větvemi – českou a slovenskou. Milan Rastislav Štefánik to také odůvodňoval politicky – chceme rozbít mnohonárodní monarchii pod heslem sebeurčení národů. Kdyby říkal, že chce vytvořit jiný, daleko menší mnohonárodní stát vedený dvěma národy, nikdo by to nebral.
Štefánik a Masaryk se narodili asi šedesát kilometrů od sebe, v kraji, kde se české a slovenské etnikum prolínalo. Myšlenka československého státu jim nebyla vzdálena.
Slovensko nemohlo zůstat samo
Podle historiků je pravděpodobné, že koncem války by se Rakousko-Uhersko stejně rozpadlo a vznikly by nové státy. Ovšem zahraniční odboj přišel s myšlenkou Československa. Bez Slovenska bychom měli očividně Českou republiku. Ale vítězné mocnosti by těžko dovolily, aby Slovensko zůstalo u poraženého Maďarska, a připojily by ho zřejmě k Polsku. Jeho spojení s českými zeměmi bylo proto logické.
Slováci dlouho usilovali o autonomii v rámci uherského státu. Ale Rakousko-Uhersko válku prohrálo – a být na straně poražených není dobré.
Politická elita Slovenska, která byla značně úzká, se koncem roku 1918 přiklonila myšlence Československa. Zpočátku většina ani nechtěla autonomii pro Slovensko už proto, že si uvědomovala, že chybí vrstva lidí, kteří by uměli zemi spravovat. Myslela si, že se vše upraví později. Masy národa, pokud si význam vzniku Československa uvědomovaly, s tím souhlasily.
Náhodou zvolené datum
Historici připomínají, že vyhlášení svobody 28. října 1918 v Praze bylo vlastně omylem, kterého politici, kteří nejeli do Ženevy, chytře využili. Zhruba od poloviny října mohlo vzniknout Československo každým dnem. Čekalo se jenom na impuls. Tím se stala nóta rakousko-uherského ministra zahraničí hraběte Guyly Andrássyho, v níž opakoval nabídku na příměří a mír a přijal požadavek amerického prezidenta Woodrowa Wilsona na uznání národních práv Čechoslováků a Jihoslovanů.
Když její text redakce Národní politiky vyvěsila na Václavském náměstí, shlukli se tam lidé, kteří to považovali za kapitulaci a za uznání československého státu. Brzy z toho vznikla ohromná manifestace, největší, jakou dosud Praha zažila. Členové předsednictva Národního výboru v té době jednali v Ženevě s Benešem a o ničem nevěděli. Zastupující předsednictvo si uvědomilo, že by davy lidí mohly být strženy třeba k plenění obchodů, obsazování úřadů a k útokům na Němce. Proti nim by mohlo vystoupit vojsko složené z cizinců včetně Němců a Maďarů. Proto se politici pokusili dojednat s rakouskými úřady převzetí moci bez krveprolití. To se jim podařilo.
Název státu: Československo
Československo byl jediný možný název. Vždyť to měl být skutečně národní stát Čechů a Slováků nebo – tehdejším termínem řečeno – Čechoslováků. Názvy jako třeba Středoevropská republika nebyly v módě. Ale za války navrhovali někteří američtí Slováci, aby se nový stát jmenoval Slávie. Masaryk to zcela neodmítl.
Demokracie a právo na sebeurčení
Rozpad Rakouska-Uherska byl nutností, monarchie se nedala zachránit. Československo vzniklo jako produkt první světové války a versailleského míru. Prezident Wilson a další státníci Dohody budovali evropský systém na dvou základech: zabezpečení demokracie pro svět a maximální uplatnění práva národů na sebeurčení.
Grafika: Československá státní vlajka (archiv jez)
