Rozdělení Československa

Poslední den roku 1992 se stal i posledním dnem existence Československa. Skončilo československé soužití, které s malým přerušením trvalo téměř tři čtvrtiny století. Bezprostředně následující vznik dvou samostatných států byl při silvestrovských oslavách provázen slzami radosti i smutku. Po více než dvaceti letech už emoce vychladly. Úvahy, zda to bylo dobře nebo špatně se přenesly do kabinetů historiků. Řadoví bývalí „Čechoslováci“ vzpomínají na dobu soužití jako na uzavřenou etapu. A mladším ročníkům to je úplně jedno. Mezi lidmi panuje názor, že jsou vzájemné mezilidské vztahy v současné době mnohem vřelejší.

Rozpad republiky jako rozvod manželství

Jako rozvod manželů, kteří se dokázali slušně, kultivovaně domluvit a dohodnout – tak bývá charakterizován akt rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky. Rozdělení  Československamělo mnoho příčin, které se navzájem podmiňovaly a umocňovaly.

Byly důsledkem:

• rozdílné politické kultury,
• problémů státu, které přetrvávaly od jeho založení v roce 1918,
• adaptační krize při přechodu k demokracii a tržnímu hospodářství,
• nového nacionalismu po zhroucení předlistopadového režimu
• jakož i několika dalších příčin.

Na některé z nich je přitom dnes již možno hledět s jistým úsměvem. Například na tak zvanou pomlčkovou válku.

Rozdílné priority

Pád socialistického systému koncem roku 1989 přetrvávající problémy česko-slovenských vztahů rychle otevřel. Od prvních polistopadových týdnů panovala mezi českou a slovenskou revoluční politickou reprezentací (OF a VPN) shoda, že normalizační federaci (ustavenou v roce 1968) je třeba od základu přestavět a změnit, přičemž základem mělo být posílení pravomocí republik.

Zatímco v českém prostředí se úvahy soustřeďovaly především na změny federální ústavy a česká zůstávala jakoby stranou, na Slovensku tomu bylo obráceně. Tamější politická reprezentace nepovažovala federální orgány za vhodné partnery – usuzovala, že pokud přistoupí na jednání s federací, bude to znamenat faktický ústup od proklamované zásady, že republiky jsou základní a federace je od nich pouze odvozena.

Boj o pomlčku

• Běžný občan na obou březích Moravy si v prvních týdnech po sametové revoluci zřejmě žádné takové problémy neuvědomoval – až do chvíle, kdy na konci ledna 1990 předložil prezident Havel Federálnímu shromáždění zdánlivě nevinný návrh, aby z pojmenování státu bylo vypuštěno slovo „socialistická“ a byl obnoven původní název Československá republika. Na první pohled jednoduchá záležitost se záhy rozrostla v ostrou rozepři a občané země měli díky televizním  přenosům poprvé příležitost sledovat, co je to svobodná parlamentní rozprava o citlivém tématu. Velká část slovenské reprezentace dospěla k závěru, že výraz „Československá“ už neodpovídá době a je nutné to také vyjádřit. Slova „Česká“ a „Slovenská“ měla napříště spojovat pomlčka a nový název státu měl znít Česko-slovenská republika. Mnozí slovenští politici spatřovali v pomlčce vyjádření národní suverenity a potažmo i potvrzení federativního charakteru společné republiky (jsme dva státy, které na dobrovolném principu vytvářejí společnou federaci). Čeští politici však měli jiný názor.
  Do dějin vešel tento spor jako tak zvaná pomlčková válka. A opět to byl Václav Havel, který nakonec jako první navrhl kompromisní návrh: Republika česko-slovenská. Ten však odhlasován nebyl a FS přijalo 29. března 1990 pro většinu Slováků nepřijatelný název Československá federativní republika. Po třech týdnech se název státu ale ještě jednou změnil. O nový kompromis se opět přičinil prezident a od 20. dubna 1990 se na mapě Evropy objevila Česká a Slovenská Federativní Republika, a to se všemi písmeny velkými.

Situace po svobodných volbách

Po prvních svobodných volbách v červnu 1990 (s téměř 98procentní účastí) navázaly nové vlády (Pithartova a Mečiarova) na předchozí jednání o novém státoprávním uspořádání.

1. Slovenská strana opět žádala federaci zdola, pod čímž v podstatě chápala dva samostatné státy, které by část své suverenity delegovaly federálním orgánům.
2. Česká strana vycházela z principu funkčnosti federace a prosazovala, aby určité kompetence, nutné pro fungování státu, si federace závazně podržela.

Po setkáních české, slovenské a federální reprezentace v Trenčianských Teplicích a Slavkově se vyjasnilo, že principiální dohoda o uspořádání státu zatím není možná a další jednání se soustředila na přerozdělení kompetencí.

Na jaře 1991 došlo v obou republikách k přeskupení politických sil.

• V Čechách se z rozštěpeného Občanského fóra zrodila pravicová Občanská demokratická strana (ODS) a středové Občanské hnutí (OH).
• Na Slovensku odešla z Veřejnosti proti násilí Mečiarova Platforma za demokratické Slovensko, z níž se později ustavilo samostatné Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS).

Důsledkem toho byla rekonstrukce slovenské vlády v čele s novým premiérem Jánem Čarnogurským. Ten však začal prosazovat jinou koncepci Československa: žádal, aby existence federace byla pouze smluvní a dočasná. Základem měla být česko-slovenská smlouva, nikoli ústava. Začalo hledání kompromisu.

Historická jednání

1. Při prvním jednání 8. června 1992 v brněnské vile Tugendhat se ukázala neslučitelnost programů obou politických subjektů.
2. Žádný pokrok nepřineslo ani následující pražské jednání 12. června, na němž pokračovaly neproduktivní debaty, co je a co není společný stát.
3. Před třetím kolem 17. června ODS posílila vyjednávací pozici tím, že získala podporu ostatních českých parlamentních stran (s výjimkou komunistů a republikánů). Chtěla přimět HZDS k vyjádření: buď sestavujeme vládu pro funkční, decentralizovanou ČSFR, anebo má vzniknout vládní kabinet s časově omezeným mandátem, který zajistí rozdělení federace na dva státy.
4. Na další bratislavské schůzce (22.-23. července) se dohodly na systému smluv „v případě rozdělení ČSFR“ a oba partneři se sjednotili i na tom, že budou společně prosazovat zákony o způsobu zániku federace, jež by měly být přijaty do 30. září.

Republika bez prezidenta

V té době byla už ČSFR bez prezidenta, který abdikoval poté, kdy SNR schválila 17. července Deklaraci o svrchovanosti Slovenska. Po těchto událostech se HZDS snažila zpomalit další rozpad státu a pokoušela se vmanévrovat českou stranu do unie či konfederace. Ta však trvala na rychlém a úplném rozdělení. Důležité bylo v tomto směru další kolo jednání, které se 26. srpna odehrálo již podruhé v brněnské vile Tugendhat.

Mečiar vyřkl datum

Nejdříve Klaus s Mečiarem dlouho jednali jen mezi čtyřma očima a slovenský premiér důrazně požadoval odvolání ředitele FBIS. Když mu jeho český protějšek  vyhověl, byl během následujících dvou hodin a zcela bez problémů dohodnut harmonogram zániku federace.

• Aniž by se na tom účastníci jednání domluvili, Vladimír Mečiar potom na tiskové konferenci – v přímém televizním přenosu – vůbec poprvé oznámil datum možného rozdělení Československa: „Od prvního ledna 1993 by měly vzniknout Česká republika a Slovenská republika jako dva samostatné útvary.“

Rozdělení Československa

Poslední kapitola byla napsána 25. listopadu 1992, kdy byl ve Federálním shromáždění – byť až na druhý pokus, při němž se vládní koalici podařilo získat několik opozičních poslanců – schválen nejtěsnější možnou většinou ústavní zákon o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992.

Foto: Hraniční patník a historický hraniční patník na česko – slovenské hranici. (jez)

Zdroj: S využitím dobových archivních materiálů autorky